Experimentální pavilon je testem strategie programovatelného ohybu, která přináší možnost dosáhnout komplexních geometrií z jednoduchých typizovaných elementů pomocí metod výpočetního navrhování. Skrze nepravidelné vrstvení dýhových pásů autor programuje následný ohyb struktury, která se sama tvaruje do optimální formy. Kombinace ohýbaných a natažených prvků uchovává v sobě napětí, což přispívá ke zvýšení tuhosti struktury.

Autor aplikuje tento přistup v návrhu pavilonu, umístěného v okolí Betlémské kaple. Prostorové rozvržení pavilonu reaguje na tvar kašny a tvoří dohromady s ní jednotnou kompozici.                 

Celkový tvar struktury je definován programovanou kombinací použitých prvků, není však zcela předvídatelný, jelikož jeho části jsou v různé míře vystavené vlivům počasí. Přirozené změny a deformace, charakteristické pro použitý materiál, bukovou dýhu, nejsou nežádoucí, ale naopak určují chování celé struktury. Flexibilní ukotvení jednotlivých prvků umožňuje postupnou deformaci částí pavilonu vlivem změn prostředí.

Geometrie pavilonu vychází z jednoduchých pravidel konfrontovaných s nepředvídatelným vlivem prostředí. Použité postupy dovolují zvýraznit a posílit nepravidelnosti materiálu a promítnout je na celkový architektonický návrh.